Než zjistím, jak se nastavuje obtékání textu, bude to v takovéhle prasácké úpravě.

Povídky o Zaklínači jsou ty nejlepší, jaká jsem kdy četl. Sapkowski pracuje s hlavní i vedlejší linkou ruku v ruce a vytváří tak v každé povídce neustálé "napětí". K tomu všemu se v příběhu vždy objeví minimálně jedna výrazná vedlejší postava, kterou má čtenář možnost poznat a ne/oblíbit si ji.

Zatímco v Posledním přání jsme se silnější pointy dočkali jen párkrát (Otázka ceny vede), Meč osudu v tomto bodě vyhrává. Sapkowski si nechal to nejlepší na konec a nenechá čtenáře vydechnout. Žene Geralta nejen pod drápy monster, ale i pod ženské intriky a složité volby. Ať už jeho, či jiných, na kterých záleží víc.

Hlavní síla příběhů je jejich údernost. Málokdy jsem měl pocit, že je tam něco navíc. Pár dialogů by se dalo seškrtat, ale každá scéna má nějaký význam, každý odstavec posouvá děj dál nebo jej obohacuje.

Zatímco první díl povídek je provázán jednotným dějem, "dvojka" už se skládá ze samostatných povídek (většinou na sebe lehec navazujících). Každý příběh odhalí něco nového ze zaklínačova světa a každá postava je zajímavá a hlavně se liší od těch předchozích.

Sapkowski těmito povídkami nasadil laťku vysoko. Nasral si tak do vlastního hnízda, protože následující pentalogie je jasným důkazem, že dobrý povídkář nemusí být dobrý romanopisec.

Pc hra Zaklínač se nese v Geraltově duchu více než celá pentalogie, ale o ní si povíme až jindy.